Vzpomíná Václav Blažek
Vrátit se do víru událostí májových dnů roku 45, to je opravdu čtení v knize vzpomínek bez listů. A tenkrát každý zažil a viděl poslední křeče války v plné nahotě. Končila doba válečného hrdinství a blížil se toužebný začátek nového života v míru.
Již od roku 1944 bylo nad Přibyslaví mnohem rušněji nežli dnes. V tehdejším Německém Brodě bylo na letišti vojenské výcvikové učiliště pro přeškolení pilotů na střemhlavé “Štuky” a ty létaly denně. Tato zbraň měla velkou spotřebu pilotů a ztráty měli Němci již při výcviku, jak z důvodů technických, tak pro nezkušenost mladých pilotů. Dále tu často přelétávaly svazy bombardérů. Pohled na ně byl nejen úchvatný, ale každého napadlo, že se snad dočká konce již 6 let trvající války. Tenkrát jsme pracovali 6 dnů, a to 12-tihodinové směny, čili čas pro radost ze života nezbýval. Pak tu řádili tzv. kotláři v letounech “Mustang”, ti létali při zemi v malých skupinkách a napadali hlavně dopravu, vlaky a lokomotivy. Jako dnes je vidím, jak nalétávali v Ronově. Stáli jsme na sokolském cvičišti a mávali pilotům, kteří své stroje otáčeli ne výše jak ve 100 m. Památka na jejich kulomety byla na domě pana Klusáčka viditelná.
Přibyslavské letiště si nechávám na závěr. Bylo též vojenským výcvikovým střediskem, ale pro piloty začátečníky. Teorii se učili v sále Lesního závodu a výcvik byl samozřejmě na letišti. Od kluzáků po větroně a aerovleky. Přibyslavské letiště bylo bohatě vybavené, nejen navijáky, ale i vhodnými válečnými stroji. Jak jsem slyšel od kolegů, hangár byl plný nejen kluzáků, ale i špičkových výkonných větroňů. Byly naskládané i mezi střešní konstrukce – cca 60 kusů. Dále mělo letiště, které mělo mnohem větší rozlohu nežli dnes, po okraji různě maskované stojánky až u lesa, kde stálo 15 kusů JU 52 (třímotorové bombardovací letouny) a jeden čas ještě 5 kusů dvoutrupových výzvědných FW (zvané rámy). Kolem letiště pak byla řada obranných protiletových kulometných hnízd. Kdyby se tenkráte podařilo celé toto vybavení nepoškozené zachránit, byl by to velký přínos do začátku poválečné éry našeho letectva.
A nyní přímo k událostem v květnu 1945. Na přibyslavském letišti bylo výcvikové středisko a jeho personál už zřejmě nebyl chtivý válečné slávy. Instruktoři byli většinou starší bývalí frontoví piloti po zranění a podobně. A jako pro začátečníky taky ztrácela na významu, nadostávalo se jim pohonných hmot. I přesto bylo dne 15. dubna na letiště Přibyslav převeleno ještě dalších 100 letců Luftware. Za jakým účelem, to se již nikdy nedozvíme. Dne 5. května dopoledne se však velitel letiště s ostatními piloty rozhodli letiště hromadně opustit. Ale měli už tak málo benzinu, že jim jeden z odlétajících JU 52 vydržel letět jen někam k Chrudimi. (Od Chrudimi se vrátil asi po týdnu pěšky jeden člen posádky – pilot, který býval v podnájmu u jedné paní na náměstí. Byl to Rakušan z Vídně, který v poválečných letech Přibyslav navštívil. Byl nesmírně rád a vděčen, že na potvrzení, že je rakouský občan, se šťastně dostal domů, a ne do zajetí.) Dopoledne před odletem se velitel letiště obrátil na obecní úřad s požadavkem, aby si stávající celé letiště převzal někdo odpovědný z města či podobně. Když odlétali, nebylo nic zničeno ani poškozeno, ani těch 8 zbylých JU52, které stály kolem letiště. Tak to bylo opuštěné den či dva. V té době ústupu německých vojsk, který probíhal postupně již od 20. dubna a skončil v našem městě 10. května ve 14 hod., se ale situace měnila každou hodinu. Do města dorazila bojová jednotka SS obrněných polopásových útočných vozů, vybavená těžkými kulomety (čtyřčaty) a ty měli mezi sebou ještě horké hlavy. Dne 8. května přijeli na letiště, do všech 8 zbylých JU nakladly nálože a postupně je v průběhu odpoledne vyhazovali do povětří. Až večer o půl 8 hodině zapálili hangár, plný letecké techniky. Toto počínání jednotky SS sledovalo mnoho bezmocně přihlížejících občanů. Pamatuji si vyprávění pana Klementa, že někteří lidé nedbali náloží a brali si padáky z letadel. Likvidace letadel a zničení hangáru, byla poslední akce německých vojsk, necelé 2 dny před příchodem Rudé armády.
Dne 9. května se na věži kostela zastavily hodiny v 11.35. To nás bombardovaly Ruské “Šturmoviky”, svrhly 7 těžkých a asi 100 zápalných bomb. Bomby padly na trať, pod kostel, na hostinec u Novotnů, u sochy sv. Václava, truhlářství u Loušů, horní část náměstí. Toto bombardování vyprovokovali němečtí vojáci střelbou z protileteckých zbraní z náměstí, na poslední odlétající letoun. Drama války vrcholilo a sled událostí těchto dnů byl velmi rychlý, ale i nebezpečný. Zátarasy, které Němci vybudovali na silnici před zámkem, se náhle staly poslední dny největší překážkou pro ně samotné, při hromadném ústupu. Po silnici od Žďáru i Nížkova se přímo valila 3 auta vedle sebe ve dne i v noci po celý týden, unavení, zaprášení a žízniví něm. vojáci, se zoufalou snahou se zachránit před Rudou armádou. Do toho nálety, výbuchy bomb a rachot kulometů. To byly chvíle, kdy člověk nevěděl, co přinese každý další okamžik. Poslední noc byla ve znamení hořících aut, která vojáci opouštěli. Tenkrát jsme asi týden drželi v zámku noční hlídky pro případ ohně. Všechny rodiny spaly v zámeckých sklepích, tam co je dnes bar a taneční sál.
Až přišel čtvrtek 10. května 2 hod po poledni. Němců ubývalo, až šel poslední a ten nesl něco jako bílý prapor. Nastal chvilku klid od válečné techniky, to trvalo asi 10 minut. A pak nevěřícně a s podivem jsme hleděli na prvního ruského vojáka, uhánějícího na koni k nám. V duchu mne napadlo, jak to že se tak po zuby ozbrojené jednotky bezhlavě hnaly na západ, před vojáčkem na koníku s šavlí v ruce. A tady začalo drama dnů dalších, dnů míru s pocitem šťastného konce války, kterého se mnozí nedočkali. A tyto dny, už zas měly jinou příchuť a proto se vrátím zpět k letišti.
Pohled na vyhořelý hangár, trosky letounů, byl otřesný. Jediné co přežilo byla budova meteoru. Po odchodu letců FA a odletu “Kukuruzníků”, nastal na letišti klid, ale ne nadlouho. Předválečná generace průkopníků letectví, se začala opět formovat a byly i dosti bohaté letecké dny (rok 1946 a 1947). Pak však přišel další útlum, řekl bych po politickém vlivu na členy klubu. Na letišti zůstalo, po odchodu staré generace, jen hrstka 10 až 15 kluků, kteří pomocí gumového lana poskakovali na ŠKánu a Honzovi. Jako klubovna nám posloužila benzinová stanice, která stávala poblíž meteoru. Další osud i obnova letiště, je spjata též i s existencí meteorologické služby (p. Votava). Ale ta malá skupinka nadšenců, šla za svým cílem. Potkalo ji nečekané štěstí. Z Prahy přišla nabídka, abychom pro svou výhodnou polohu na rozhraní Čech a Moravy, přijali službu, co by sklad bezmotorových letadel a i jejich vydávání aeroklubům, dle příkazů tehdejších ministerských orgánů. Za vedoucího skladu byl určen O. Klusáček a s celým kolektivem jsme všechno zvládli. A jako protislužbu, nám min. dopravy zajistilo finančně generálku hangáru. Za to dík té hrstce nadšenců letectví. Co tak malý kolektiv dokázal v době, kdy je ještě sužovaly osobní problém (prověrky, přeřazení do výroby) roky 48 a 53 – léta politického tmářství. Tenkrát též byla snaha hangár a letiště předat St. statkům pro volné ustájení a chov dobytka. Pak zas přijel jakýsi plukovník z Prahy, rušit letiště. Že prý ani v Číně není taková hustota letišť a chtěl převzít naší leteckou techniku (větroně). Ty jsme ale předem uschovali na letišti v Křižanově. A ještě v letech 1963 a 64 po celé dva roky, byličlenové našeho Aeroklubu nuceni jezdit do Křižanova. Aeroklub Přibyslav se sídlem v Křižanově, tuto raritu by nepochopil ani národní hrdina Švejk. Co dokáže slepá poslušnost, když se spojí moc politická a lidská hloupost, která má tolik forem, až to bolí. Mimochodem Aeroklub Skuteč a Polička na tom byly stejně.
Myslím, že i tyto perličky patří do historie našeho letiště, stejně jako roky 1933, kdy bylo letiště vybudováno a až do r. 1938, kdy tu působila MLL.
Na závěr vzpomínek na r. 45 chci uvést, že ještě v r. 1993 si pracovníci Technického muzea Brno, odvezli ze Hřišť poslední zbytky křídel, vztlakových klapek, směrovek a trubek z křídel JU 52, které se od války pokládaly kolem plotů a zahrádek, proti husám a drůbeži. Každý kus si pečlivě přebírali s tím, že je budou potřebovat jako dokument k letadlu JU 52. Vlastním dokonce 2 děkovné dopisy.
Václav Blažek